V posledních letech se stále častěji setkáváme ve sdělovacích prostředcích s názory, že školní docházka je cosi přežívajícího
,,z minulých časů“, že by se mělo rozšiřovat učení dětí s rodiči doma a v podstatě zcela „převrtat“ celé naše školství. (Dokumenty o tom hovoří jazykem diplomatickým, ale podstata je: vše je třeba dělat hlavně JINAK.) O zcela mylném chápání role školy svědčí kromě řady dalších např. článek Dariny Singlové ,,Pár opravdu dobrých důvodů, proč ráno nevstávat do školy“ (Metro, 20. února 2006).
,,Další důvod, proč ,,zatáhnout školu“ jej její sbor. Učitelé pamatující ještě první republiku se novým výukovým metodám dle J. A. Komenského urputně brání, slogan ,,škola hrou“ znají pouze z osnov probírané látky a kreativní či inovativní výuka jim neříká vůbec nic… V dnešní době, kdy nás od informací dělí jedno kliknutí myši u počítače, se chození do školy stává jaksi zbytečným.“
Podobné názory svědčí buď o nevzdělanosti autorů těchto řádek, o neznalosti školské problematiky (pak nevím, proč o škole píší), nebo – a to je ještě závažnější – o záměrném zkreslování významu škol pro celou společnost. Ohánět se tímto způsobem Komenským je scestné. ,, Nové metody dle Komenského“ zřejmě nové nejsou, pokud vycházejí z jeho myšlenek, je jim více než 300 let. A uváděný slogan ,,škola hrou“ je sice skutečně velmi často citován, jenže si pod ním současní autoři článků v tisku představují opravdu jen ,,slogan“, něco úplně jiného, než měl na mysli Komenský. Jde tu nejspíš o zneužití slavného jména a (zřejmě mnohým kromě názvu zcela neznámého) titulu spisu ,,Schola ludus“ k propagaci vlastních názorů. Komenský rozhodně neměl na mysli to, co se nyní čtenářům jeho jménem podsouvá. A to se přece ve slušné společnosti nedělá (tedy nemělo by se dělat). Dobré myšlenky se mají obhajovat svým obsahem. A připínat známá jména násilně k myšlenkám, které jinak obhájit nelze, je počin nedůstojný vzdělaných lidí.
I já samozřejmě vím, že ne všechny naše školy jsou opravdu dobré a dávají žákům ,,maximum možného“, i že někteří učitelé nemají ke své práci potřebné nadání či znalosti nebo už rezignovali, ale přesto jsem přesvědčena o nezastupitelném významu školy (zejména pro děti mladší patnácti let) nejen pro žáky, ale pro celou společnost. A není důležité, že je škola mnohými lidmi podceňována a odsuzována – často i pod vlivem neobjektivních článků v tisku. Ono se na školu tak snadno ledacos svádí! (To ve společnosti vidí naše děti násilí, lež trpěnou i propagovanou, nesouměřitelnost významu práce a výdělku za ni a řadu dalších nešvarů, nikoli v té tolik kritizované škole !)
Když se řekne ,,škola“, má většina lidí na mysli jen ,,učení“, případně celkovou nevychovanost mládeže. Málokdo si uvědomuje, že dává všem mnohem víc. Rozhodně nejde jen o informace, které získáváme ,,jedním kliknutím myši“. Jde nikoli o informace, ale o celé systémy poznatků, o metody práce, rozvíjení myšlení a jazyka, o problémy osobnostní i sociologické. Pokusím se několika odstavci vysvětlit, co mám na mysli.
Informace versus vzdělání
Bohužel nejen v časopisech, ale i v ministerských dokumentech se často zdůrazňuje, že děti by se neměly učit fakta, ale logicky myslet. Jenže právě fakta jsou tím základním materiálem, na němž se dá myšlení rozvíjet. Fakta stojí na počátku našeho poznávání světa a teprve hledání (a nalézání) souvislostí mezi nimi umožňuje vznik a rozvoj myšlení. Proto také děti mají značně rozvinutou mechanickou paměť (kterou máme nechat ve škole bohulibě zakrnět?) a postupně je zajímá nejprve CO, později JAK a nakonec PROČ (tj. ,,něco je“, pak ,,jak se to dělá“ a posléze ,,proč se to dělá takto“ a občas i ,,je nějaký vyšší řád, struktura proměn toho, co ,,je“). Informací je na internetu nepřeberné množství, ale jen člověk poněkud vzdělaný jich umí rozumně využít . K rozeznání toho, co je informace pravdivá a co zavádějící, je zapotřebí rozhledu a schopnosti systematicky myslet a tvořit vlastní závěry. (Většina informací uložených v internetové síti je neúplná, zavádějící, zjevně chybná či dokonce nemorální až kriminální.) V každé oblasti vzdělávání je třeba vybudovat nejprve jakousi ,,základní logickou strukturu“ kmenových faktů a vztahů mezi nimi, k nimž je pak možné připínat další poznatky a vztahové struktury. Souvislosti mezi izolovanými fakty zpravidla bez nějakých základů odhalíme stěží.
Hra versus učení
Všechny děti si odmalička chtějí hrát. Při pozornějším pohledu na jejich hry zjistíme, že často nejde o pouhou zábavu, ale o učení se věcí důležitých pro život. Jejich hry se postupně proměňují: od prvních slov přes říkadla po psaní veršů, od prvního krůčku po např. lyžování, od prvních pokusů osahat hračku po montování stavebnic. Hra je přípravou pro život stejně jako učení. Je jednou z metod, kterými ve škole vedeme žáky k aktivnímu poznávání. Něco se dá též společně s dětmi ,,objevit“, ale mnohé se mohou žáci naučit pouze prací, diskusemi, četbou, cvičením. Proto známe dar řeči, abychom rychleji poznávali svět a jeho zákony a uměli též poznatky čerpat z knih a kultury předchůdců a předávat v dospělosti dalším generacím. Svět se proměňuje stále rychleji, čeká nás celoživotní vzdělávání, abychom mu rozuměli. Žáci by měli ze školy odcházet se znalostí různých metod učení i toho, že ne vždy jde o hru, ale i povinnost vůči sobě i společnosti.
Školák versus dospělý
Škola je jistým mezistupněm mezi hravým dětstvím a životem dospělého, který je plný povinností, starostí a složitých vztahů. Ve škole (a doma) se dítě má učit i zodpovědnosti, vytrvalosti, pořádku, dochvilnosti. Velmi důležitý je také návyk pravidelně pracovat a dodržovat pevný řád. K tomu všemu vede ve škole systém, jasně formulované povinnosti žáka a práva učitele (o právech žáka a povinnostech učitele se mluví až příliš často) a celkový řád školy. Přiznejme si, že velká benevolence ze strany školy se žákům sice líbí, ale k rozvoji výše uvedených vlastností nevede. Neustálé narušování výuky různými ,,mimořádnostmi“ (výlety, divadlo, bruslení, plavání, …) ke kvalitě výuky též nepřispívá natolik, aby se vyrovnalo ono narušování. I to je jistě jeden z důvodů, proč se hovoří o přetěžování žáků (tj. o nemožnosti řádně naučit, když se tolik času vyplní ,,jinými činnostmi“). Žákům by se neměla trpět ,,odfláknutá práce“, protože tento zlozvyk se v dospělosti napravuje jen velmi těžce.
Školák versus společnost
Děti vyrůstají v nejrůznějších rodinných prostředích, přicházejí do škol s různými zkušenostmi – a po dokončení školní docházky se jejich životy opět rozcházejí. Je otázkou, jak by mohla fungovat a na něčem se shodnout společnost jedinců, které navzájem nepojí nic – zážitky, zkušenosti, vztahy, poznatky, možnosti. Sociální vztahy se naštěstí rozvíjejí zejména ve věku, který naše děti tráví ve škole. Setkají se tu jistě i s nepochopením a nespravedlností, poznají přátelství i zradu – ale přesto zde získávají schopnost žít v kolektivu – v malém obrazu společnosti. Nakonec právě toto soužití umožňuje, abychom si rozuměli, chápali pocity jiných a naučili se jednat později i ve složitých společenských situacích.
Domnívám se, že škola je důležitým poutem, které pomáhá udržet naši společnost ,,pohromadě“.
Máme celou řadu závažných důvodů pro zvýšení péče o naše školy. Popuzováním veřejnosti proti učitelům, snižováním role škol a neodbornými zásahy ze stran veřejnosti i politiků můžeme v důsledcích ublížit všem: učitelům, dětem, rodičům, celé naší zemi. A to už klikání myší u počítače nespraví.
AŠ.