Obecně o školství

O slově a jazyku

 

Cicero ve svém spisku O povinnostech píše:

„Societatis vinculum est ratio et oratio.“

(Poutem společnosti je rozum a řeč.)

  Ano, je nutné umět přemýšlet a domlouvat se. Všimněte si:

RATIO – ORATIO

( ROZUM - ŘEČ)

 

 Tato dvojice latinských výrazů nápadně připomíná, že řeč má obsahovat rozumné myšlenky.

Nemáme-li co říci, měli bychom mlčet. Ale protože „prázdný sud nejvíce duní“, slyšíme kolem sebe denně množství hovoru, nejčastěji však pustého klábosení. Mnoho skutečných řečí zřejmě nenaděláme – a to je velká škoda.

Dovolte mi uvést citát z úředního dokumentu, z „Rámcových vzdělávacích programů“ pro gymnázia (str. 13).

„Jazykové a stylizační schopnosti a dovednosti a jim odpovídající komunikační kompetence žáci rozvíjejí pod vedením učitele prostřednictvím aktivního podílu na nejrůznějších komunikačních situacích…“

Jestliže může z  pracoviště, které má pečovat o naši kulturu a vzdělanost, „vypadnout“ dokument psaný takovýmto jazykem, pak tu není něco v pořádku. Jde-li o dokument určený veřejnosti (a to je náš případ, protože školství se týká nás všech a tak tedy i rodiče mají právo číst a pochopit vše, co se týká jejich dětí), pak má být formulovaný tak, aby mu ta veřejnost snadno rozuměla.

Ještě jednou připomínám Cicera: „Poutem společnosti je rozum a řeč.“ Musím přiznat, že NAŠE řeč velmi trpí. Myslím, že si dostatečně neuvědomujeme, jak je to nebezpečné.

Jazyk není jen nástroj k tříbení myšlení a ke sdělování myšlenek druhým lidem. Jsou v něm uloženy zkušenosti předků, základy logiky i našeho citového prožívání. Je v něm zakódována i historie společenství (příslušnost k jazykovým skupinám, přírodní podmínky v místech, kterými na své historické pouti lidé procházeli, politické vlivy v minulosti, velké kulturní bohatství atd.). Jazyk je nejen pojítkem současné společnosti, ale rovněž pojítkem svazujícím nás s minulostí a jejím dědictvím, které odkážeme svým potomkům. Jazyku je třeba věnovat skutečně velkou pozornost.

Jak se k češtině chová naše společnost? Špatně. Nezodpovědně a přezíravě. Nejsme v tom sami, ale to nás neomlouvá. Už v roce 1945 napsal George Orwell esej Politika a angličtina, kde popisuje neduhy „politického“ jazyka i to, jak má jazyk sloužit společnosti. A zde poznamenává:

„Mluvím zde o jazyku jako o nástroji, jímž se myšlenky vyjadřují, nikoli zastírají či potlačují.“

Proč se naše školské dokumenty, které by měly být vzorem po stránce obsahové i stylizační, hemží zbytečně šroubovanými souvětími a cizími (a často i nesmyslnými) termíny? Už v Molierově „Zdravém nemocném“ napodobuje falešný lékař neuměle latinu, aby vypadal vzdělaněji – ale to šlo o komedii. Náš způsob užívání mateřštiny se dá označit spíše za tragedii.

Vraťme se na závěr ještě k rámcovým vzdělávacím programům, (které určují základní rysy a možný obsah školních vzdělávacích programů) opět na str. 13.:

„V jazykovém ztvárnění je uloženo mnoho poznatků a nové myšlenky se obvykle vyjadřují přirozeným jazykem.“

S trochou škodolibosti se ptám: Jestliže mnou uvedený dokument není zřejmě psán přirozeným jazykem, mám v něm hledat nové myšlenky?

Věřme vlastnímu úsudku, zkušenostem dobrých kantorů a odkazu historie. I kdyby v žádných současných dokumentech nic nového nebylo – nevadí. Všechny opravdu důležité myšlenky týkající se výchovy a vzdělávání zapsal už Jan Amos Komenský – a to stručně, přesně a čtivě. Stačí otevřít např. jeho „Didaktiku analytickou“, číst s otevřeným srdcem a přemýšlet zdravým rozumem (také nevěřit příliš sdělovacím prostředkům). A ještě – mít rád děti a učitelské povolání.

 

(Alena Šarounová, 2007)